Síň slávy 2007: Vladimír Vačkář

Jméno: Vladimír Vačkář
Sportovní odvětví: dráhová cyklistika
Datum narození: 6.2.1949
Místo narození: Prostějov
Největší úspěchy:
1972: OH, Mnichov (Německo), sprint, osmifinále 
1973: MS, San Sebastian (Španělsko), tandem, 1. místo 
1974: MS, Montreal (Kanada), tandem, 1. místo 
1975: MS, tandem, 2. místo 
1977: MS, tandem, 1. místo 
1978: MS, Mnichov (Německo), tandem, 1. místo 
1979: MS, tandem, 3. místo

Spolu s Miroslavem Vymazalem 4x Mistr světa v tandemech  – 1973, 1974. 1977, 1978.

V současnosti je trenérem Sport. Centra mládeže při SKC Prostějov, reprezentačním trenérem juniorských dráhařů

Rozhovor: autor Jaroslav Kára

Kdyby po mnichovských hrách v roce 1972 mezinárodní cyklistická unie nezměnila program disciplín, Československo se pravděpodobně dočká dalších olympijských medailistů. Takhle má „jen“ čtyřnásobné mistry světa. V brněnské Dukle totiž vznikl téměř neporazitelný pár dráhových cyklistů Vladimír Vačkář a Miroslav Vymazal, který poněmecké olympiádě vládl tandemu.

Rok nato dvojkolo z her zmizelo. „Po našem prvním titulu unie tandemy vyškrtla. Mrzí mě to dodnes, protože nás tím ošidila o olympijské medaile. Dalších šest let jsme patřili k absolutní světové špičce. Pokud bychom nezískali zlatou, pak nějakou medaili určitě,“ vypráví dnes třiašedesátiletý Vačkář.

Tentýž rok začala jejich vláda. „Na prvním šampionátu jsme vyhráli v nejsilnější konkurenci, nikdo z elity nechyběl,“ podotýká bývalý cyklista, jehož parťák Vymazal před deseti lety podlehl dlouhé těžké nemoci.

Ke zrušení tandemů z programu her přistoupila unie kvůli zvyšování počtu nových disciplín i sportovců na hrách a také kvůli zkracování oválu, který se ze 400 metrů zmenšil na 250. „Tandemy jezdily o dost rychleji než jednotlivci, ale jejich tehdejší rychlosti už nyní dosahují jezdci i sami. Nedovedu si představit, jak by s tandemem řídil na dvě stě padesát metrů dlouhé dráze,“ upozorňuje. „Mě bavilo, že jsme na tandemu tvořili tým, sólo závody mě tolik nelákaly,“ dodává.

Na mnichovskou olympiádu jel ještě pár Ivan Kučírek, Vladimír Popelka, pak už československý tandem ovládla legendární dvojice brněnské Dukly. „Nepatřím mezi skromňáky a myslím, že jsem na tu dobu byl nejpřemýšlivější řidič. Svým taktickým pojetím jsem ovlivnil i Antona Tkáče nebo Ivana Kučírka. Můj parťák mi věřil a já zase spoléhal na jeho schopnosti. Mirek byl mimořádně silný a dokázal pochopit, co chci. Když jsme něco vymysleli, šel do toho jako bejk,“ vzpomněl na Vymazala, jemuž se říkalo Mastil.

Pytel, což je přezdívka Vačkáře, měl jako šofér na starosti taktiku a také zodpovědnost za možné chyby. „Když chcete vyhrát, musíte jít i do nebezpečnějších situací a v tom jsme si věřili. Mirek se se mnou nebál, i když pád většinou odnesl víc než já. Lehali jsme hlavně kvůli defektům,“ vybavuje si.

Jejich česká chytrost slavila úspěch hned na prvním světovém šampionátu ve španělském San Sebastianu. Každý pasoval na titul úřadující olympijské vítěze ze Sovětského svazu Kopylova se Semencem. Jenže českoslovenští přemožitelé mistrů světa Němců zaskočili ve finále sprintu i je. „Museli jsme je porazit hlavou, protože byli silní. Domluvili jsme se, že zařvu hop k nástupu, ale zůstaneme sedět. Pojedeme, až se zvednu ze sedla. Sověti to sežrali, my je na dlouhý sprint pohodlně přejeli a vyhráli i druhou jízdu,“ popisuje zisk premiérového duhového trikotu.

Do roku 1978 přidali ještě další tři, v roce 1975 skončili druzí. „Polákům sice odebrali zlato kvůli dopingu, takže podle dnešních pravidel bychom ho dostali my. Jenže tehdy se sebrané medaile dál nedávaly, jinak máme pět titulů,“ objasňuje Vačkář.

Vedle domácích medailí v tandemu, sprintu, bodovačce dvojic nebo stíhačce družstev se jako jeden z jeho největších úspěchů skví osmifinále sprintu na olympiádě v Mnichově. „Do té doby si trenéři všímali Kučírka, jenž když vypadl, začali radit mně. Jsem přesvědčený, že kdybych jel podle své taktiky, postoupím mezi nejlepších osm, tahle jsem prohrál s Nizozemcem,“ mrzí jej.

Na hrách se setkal se sportovními velikány jako plavcem Markem Spitzem nebo boxerem Muhammadem Alim. „Většinu času jsme trávili v jídelně, kde se všichni sportovci setkávali. Byla na tu dobu velmi dobře zásobovaná, každý si mohl dát od čehokoliv kolik chtěl, žasl jsem nad množstvím ryb a ovoce,“ vzpomíná Vačkář, jehož tandem s Vymazalem v roce 1973 ovládl anketu Král cyklistiky.

Mnichovskou olympiádu poznamenal teroristický útok, při němž členové palestinské skupiny Černé září unesli a následně zavraždili jedenáct izraelských sportovců. „To ráno už jsem z vesnice odjížděl. Viděljsem, že se něco děje, ale co jsem se dozvěděl později,“ líčí Vačkář, který do osmnácti let hrál hokej a obdivoval brněnskou legendu Oldřicha Machače.

Aktivní kariéru ukončil před třiceti lety, ztratil motivaci. Vystudoval fakultu tělesné výchovy asportu a ihned se vrhl na práci ve Favoritu Brno jako metodik, byl i reprezentační trenér. „Dřív jsem řadu věci prosadil, protože na svazu byli odborníci. Po roce 1989 mě vyštvali. Tehdy jsem si myslel, že horší to s lidmi na svazu být nemůže, ale bohužel nyní je ještě hůř,“ posteskne si.

Nakonec se vrátil k cyklistice do rodného Prostějova. „Neumím si představit, co bych dělal jiného. I když jsem podnikal, pořád se mi zdálo, jako by mi chyběla ruka. Vnitřně jsem cítil, že musím ke kolům zpátky,“ sděluje.

Nyní pracuje jako vedoucí trenér mládeže v SKC Prostějov, kde nově vzniká kontinentální tým silničních cyklistů do 23 let. „Jsem spokojený, máme u nás nejlepší mládežníky. Ale na kolo už moc nesedám, není čas. A v tréninku už mladým stejně nestačím,“ usmívá se Vačkář.