Síň slávy 2007: Ivan Hoššo

Jméno: Ivan Hoššo
Sportovní odvětví: parašutismus
Datum narození: 23.08.1948
Místo narození: Bratislava
Vzdělání: Vojenská akademie
Profese: bývalý voják, dnes v důchodu
Největší úspěchy: absolutní Mistr světa v družtev (1974), Vícemistr světa jednotlivců (1976)
1967– 1980 ASO DUKLA
1980 – 1992 Letectvo ČSSR
1992 – 2012 Letectvo Slovenské republiky

Zdálo by se to jako klišé nejprostšího zrna – parašutista, co to má k Bohu blízko. No aby ne, když skáčou z nebes. V případě člena Síně slávy prostějovského sportu Ivana Hošša je to pravda téměř nenapadnutelná. Ale sestavme medailonek zejména ze sportovních úspěchů, těch má tento skromný, ale vynikající sportovec za sebou víc než dost. O velké sportovní tragédii, která se udála v roce 1972 a jež měla za následek 11 úmrtí vynikajících sportovců, se zmiňme až později.

Hoššo se narodil 23. srpna 1948. On se narodil vlastně v auguste, protože jeho rodným městem je Bratislava. Do Prostějova se dostal v roce 1967 prostřednictvím Armádního sportovního oddílu Dukla Prostějov, ve kterém probíhala jeho sportovní kariéra.

V barvách ČSSR se zapsal do historie ziskem titulu absolutního mistra světa družstev v kombinaci v roce 1974, je však i vicemistrem světa na přesnost přistání jednotlivců z roku 1976 . Tyto úspěchy doplňuje stříbrná medaile z Mistrovství Evropy v přesnosti přistání a individuální akrobacie družstev z roku 1975.

V době své sportovní vojenské kariéry procestoval téměř celý svět, jeho nohy poznaly dopady na celém světě od Asie, Ameriky, Afriky po Evropu.  Svoji sportovní kariéru ukončil v  třetím místem na Mistrovství Československa v přesnosti přistání.  Často vzpomíná na kolegy sportovce Pospíchala, Majera, Pavlatu a svého trenéra – šéfa Dukly Blažeje.  Byl posledním mistrem Československa na kulatém padáku a prvním Mistrem ČSSR na křídle v přesnosti přistání.

Českoslovenští parašutisté měli ve světě vždycky jméno, k nabídkám na jiný život ve svobodnějších zemích mohly být příležitosti, a tak při našem rozhovoru nemohly nepadnout otázky týkající se případných zaječích úmyslů a pokusů o emigraci: „Mezi sportovci těchto případů moc nebylo, vybavuji si možná u hokeje či fotbalu. V našem oboru mě žádný takový případ nenapadá. Neumím si ani představit, že bych zůstal v cizině a nenavštívil alespoň jednou měsíčně své rodiče,“ vzpomíná Hoššo s odstupem. Jaký byl život sportovce, který pociťoval na vlastní kůži třenice v době studené války, však shrnul se smířlivým postojem: „Samozřejmě jsme byli hlídáni. Já se ovšem ke všemu snažil přistupovat s rozumem. Pamatuji si, jak se po jednom mistrovství chtěli s námi vyfotit příslušníci německého armádního družstva. Sice mě někteří varovali a ošívali se. Ale já na tom neviděl nic špatného. Pak je ale napadlo, že si vyměníme dresy, a to už jsem řekl halt! Všechno mělo své hranice.“

Po skončení aktivní kariéry začala pro změnu kariéra jiná, ale nijak se nevybočovala z oblasti, ve které Hoššo vynikal. Stal se totiž náčelníkem slovenské armádní letecké a pátrací služby. Že to pro slovenské sousedy byla dobrá volba, se ukázalo záhy. V době jeho působení totiž postupně vyplouvala na povrch aféra s problematickými padáky VTP-100, které způsobily smrt několika parašutistů. Poruchovost výrobků společnosti Anex se nepodařilo ututlat a jejich pověst dorazila i na Slovensko. Dorazila v době, kdy na Slovensko dorazili i obchodníci našeho ministerstva obrany s nabídkou těchto výrobků. Ivan Hoššo s nimi však vyběhl: „Přitom jsem chtěl jen to, aby mi VTP-100 předvedli a abychom si ho i my mohli otestovat. Odmítli to. A když se mne pokoušeli i dál ohlupovat, ukázal jsem na dveře a řekl, že slovenská armáda si padáky vybírá jen mezi renomovanými výrobci, a nekupuje od začátečníků.“

Zúročení svých zkušeností z pestrého parašutistického života dokázal Hoššo coby trenér české reprezentace žen, která získala stříbro na Mistrovství Evropy v klasickém parašutismu v Prostějově v roce 2005. Rok předtím dovedl své svěřenkyně k bronzu na Mistrovství světa v Rusku.

V úvodu jsme zmínili blízkost Ivana Hošša se svým ochráncem tam nahoře. Byla patrná během jeho 5639 seskoků. Nejvíce se však projevila 21. září 1972, kdy se svými 12 kolegy cestoval malým autobusem zamlženou bulharskou krajinou v okolí vesnice Glvnik u příležitosti VI. Mistrovství spřátelených armád. Dvě disciplíny měli už odskákané. První byla skupinová přesnost – tady získali stříbrnou medaili. Další den se skákala přesnost jednotlivců a i zde bodovali. Byla to zlatá a stříbrná. Branný víceboj, který je ještě čekal, už nestihli. V mlze autobusem narazili do vlaku, který je z boku sestřelil. Výsledek nehody byl katastrofální – 11 sportovců a 1 lékař zemřeli. Přežili jen dva účastníci – Bedřich Chudoba a právě Ivan Hoššo. On na sport nezanevřel a dal si dokonce závazek, že vychová nové mistry světa, to se mu také za dva roky podařilo.

Ivan Hoššo stále se smutným hlasem na událost vzpomíná a dodává: Do Bulharska jezdím přímo na místo tragédie. Lidé mi říkají, ať to nedělám, že už nic nezměním. Podle mě si to ti kluci ale zaslouží a já je budu navštěvovat stále. Nic bych v životě neměnil, jen tu nehodu bych rád nějak zrušil, aby se nestala. Nejde to. Bohužel. „

Jestli člen Síně slávy prostějovského sportu dostal tento „Boží úvěr“ v podobě druhé šance, aby jej postupně svými úspěchy, oddaností a svědomitou prací splatil, můžeme říci, že v tomto ohledu byly všechny splátky uhrazeny. Ivan Hoššo je smutným, ale čestným hrdinou.

Jan Zatloukal, (c) 2015

Share This